Plivu je,
všechny sliny inkoustu na papír,
vyřvu je,
smutný emoce - prázdno zůstane,
vybrečim suchý slzy,
na dno - do mrtě.
Rozdám se,
těm co mě tak úpěnlivě prosili,
když vytečou všechny tělní tekutiny...

Odletim co nejdál,
když křídla narostou,
poběžim až tam,
kde dech už nestačí,
poplavu řekou hlubokou,
vodou se zalykám
a pak se naseru
a přes držku si dám,
za to co já jsem...

,, Zrovna si jedu narvanym metrem
a můj vagon obrostl trním samoty... ,,

Nová epocha,
tak vzácnej druh,
ta malá nižší třída
co nepřežije...

Od 12 let jen slečna šílená,
když tvá krutá ruka osudu...
zbláznila se...

A tak přetrhnu nitky co držej mě na nohou,
bezvládná loutka,
ožralá pannenka,
hračička ubohá
a dokázat si musí...
malá dárkyně pravdy,
když štěstí už rozdala...

Dneska už se neoholim,
vezmu žiletku - tepnu přetnu,
skočim si,
když Nuselák zeje prázdnotou,
stovky barevnejch bonbonků bez předpisu na dobrou noc
a celej svět nechám za sebou...

A pak chcípnu...