Troska, co se plíží

v černý temnotě,

celej den

v tý odporný němotě.

Mlčet a v klidu stát,

nic na sobě nedat znát,

umět se smát,

přestat se bát.

Plížit se tiše,

nikoho nerušit,

zalézt do chýše,

tam všechno zrušit.

Zrušit svý pocity,

zrušit svý sny,

jedna, dva, tři,

míjej se dny.

Dělat, že nestalo se nic,

nechtít od života víc,

dělat, že chyba je to moje,

cenu nemá pouštět se do boje,

tak už to prostě je.

Vymazat všechno ze svojí hlavy,

i když kolem proplouvají davy,

ty na své poušti sama jseš

a taky tam zůstaneš.

Neptat se víc,

nevědět nic,

neplakat, neprosit,

úsměvy nenosit.

Předstírat, dobře to hrát,

ty nesmíš, nesmíš se bát,

nežít a neumřít,

nenechat to jen tak být.

Zabít či nezabít,

ty nesmíš se ptát,

přežít to, nepřežít,

nesmíš to znát.

Nesnít a nedoufat,

neslyšet, nekoukat,

necítit, nemít,

jenom jediné najít,

odvahu zabít.

Přestat se plížit po světě,

přestat se ptát po větě,

jestli cenu to má,

jestli ti život ještě něco dá.

Vím, že nedá,

jenom ti veme,

co zbylo ti ještě?

Peklo a nebe....